Aby bylo zřejmější o jaký přístup přesně jde u rogeriánské terapie, uvedu zde nějaké myšlenky z knihy „On Becoming a Person”. Carl Ransom Rogers (1902-1987) byl slavný americký psycholog, který tento obor velice zásadně ovlivnil. Je zakladatelem tzv. „client-centered therapy”, tedy terapie zaměřené (centrované) na klienta ve smyslu „na míru každému klientovi podle jeho specifik”. Ono to může zdánlivě znít jako samozřejmost, ale v reálném životě to vůbec tak běžné není a proto jsou pak mnozí lidé rozčarovaní rutinérským přístupem některých odborníků.
Při čtení knihy „On Becoming a Person” jsem žasnul nad tím, k jakým poznatkům se Rogers dostal při práci s klienty. Například zdůrazňuje, že opakovaně objevil, že nejhlubší nitro lidí je vždy pozitivní a toužící po lásce a dávající lásku a připravené spolupracovat. Že tedy není pravda co tvrdí církev a nebo Freud a jeho stoupenci, že lidé jsou v nitru všichni špatní a hříšní a zavrženíhodní. Rogers naopak psal, že se stále znovu a znovu přesvědčoval, že ve svém nejhlubším nitru lidé vždy usilují o pozitivní zlepšení, o vyléčení, o svůj další růst a vyspívání a o zlepšování vztahů s ostatními. Ale ne vždy se to může navenek projevit, protože je to často doslova zavaleno různými traumaty, takže navenek pak může mnoho lidí působit paradoxně negativně.
Rogers měl zřejmě také velikou schopnost sebereflexe, protože zdůrazňoval, že psycholog musí být ve vztahu ke klientovi opravdový a nesmí nic předstírat, protože jinak terapeutický vztah nebude fungovat. A to také není v tomto oboru úplně běžné. Sám jsem se opakovaně setkal s tím, že někteří terapeuté či psychologové ukrývali své vlastní nevyřešené niterné problémy za maskou „nezúčastněného odborníka“. Bylo to z nich dost silně cítit, ale samozřejmě se jim to nedalo sdělit, protože oni je takto skrývali hlavně sami před sebou… Kdežto Rogers píše, že aby on sám mohl pomoci klientům a akceptovat je takové, jací doopravdy jsou, tak musí nejdřív akceptovat sám sebe a také naslouchat sám sobě a i pomoci sám sobě…
Zdůrazňoval také, že posuzování a odsuzování je vždy známkou nepochopení a vlastně jen sebeobranou proti skutečnému pochopení druhé osoby. Lidé jsou nám velice často zrcadly a ukazují nám naše vlastní problémy. Ale pokud sami před svými niternými traumaty utíkáme a neřešíme je, tak nejsme schopni připustit si ani opravdové hlubinné pochopení druhých. A bráníme pak své vlastní bolístky právě posuzováním a odsuzováním. Ještě k tomu dodává, že ale pokud se odvážíme otevřít se skutečnému pochopení druhých, pak je nám odměnou naše vnitřní hlubinná úleva, protože takto pomůžeme i sami sobě. Na základě těchto úvah také říkal lidem, aby se netrápili posuzováním, které na jejich adresu vyslovují jiní lidé, protože ti lidé tím pouze dávají najevo, že své okolí doopravdy nechápou.
Rogers také zdůrazňoval, že autentický prožitek, opravdová osobní zkušenost, je to jediné, co má skutečný význam. Rozhodně ne nějaké teoretické výklady či úvahy jakýchkoliv autorit. Jak doslova říká – ani názory z bible či od proroků, stejně jako ani od Freuda nebo jiného odborníka nemají přednost před osobní přímou zkušeností. S tou je třeba pracovat a na ní stavět a rozhodně se nesnažit „otesat“ autentický prožitek do nějaké „správné a očekávané podoby“. A jak zdůrazňoval, každou novou zkušenost je potřeba brát pozitivně, jako doplněk do skládačky, který nám umožní další hlubší pochopení sebe sama. V této souvislosti také zdůrazňoval, že ačkoliv jako lidé máme podobné vlastnosti, tak ale každý se potřebuje rozvinout zcela individuálně, podle své vlastní osobnosti. Každý člověk tedy potřebu žít hlavně v souladu se sebou samým a potřebuje pochopit sám sebe.
Upozorňoval také, že život znamená neustálou změnu a nikdy nekončící vývoj. Že tedy neexistuje nic jako ideální stav, kterého jednoho dne dosáhneme a pak už se v něm pouze udržujeme. Psal, že je nutno naučit se plout v proudu životních zkušeností a prožitků a smířit se s tím, že život je neustálé hledání a nikdy nekončící ponaučení se. Proto je potřeba být otevřený novým zkušenostem a být neustále připravený učit se z nich. Všechno se neustále mění a tak není možno tyto proměny posuzovat podle standardů, které platily v minulosti. „Život je proces a nestálá cesta vpřed, není to cesta na nějaké určité místo, kde už zůstaneme…“
Rogers také upozorňoval, že je iluzorní myslet si, že psycholog nebo terapeut léčí klienta. Zdůrazňoval, že je to vždy klient, který pomůže sám sobě, že jediné, co potřebuje z venku je bezpečný a akceptující a empatický přístup terapeuta. Že klient musí sám najít odvahu k vlastní změně, akceptovat sám sebe a svou současnou situaci a problémy a trpělivě pracovat na niterném procesu vlastní změny. Terapeut mu v tom může pomoci pouze a jen tím, že o jeho problémy projeví opravdový, hluboký a silně empatický zájem. V podstatě je to stejné jako s psychedeliky a holotropním dýcháním. Také to nejsou žádné zázračné metody, které nás nezadržitelným způsobem zaručeně uzdraví. Bez našeho vlastního aktivního přístupu to nejde ani substancemi ani rogeriánskou terapií…
Mohl bych tu uvádět další příklady z díla Carla Rogerse, ale myslím, že pro naše potřeby to už stačí. Rozhodně vám doporučuji začíst se do jeho textů. Jsem přesvědčený, že jeho přístup je logickým a také nezbytným doplňkem k psychedelickým a holotropním terapiím. Rogers vždy a ve všem zdůrazňoval naprostou autenticitu a opravdovost a i psychedelika či holotropní dýchání bez takového přístupu prostě nefungují…
Když si čtu texty od Carla Rogerse, tak opravdu žasnu nad tím, co všechno dokázal objevit a popsat. Zřejmě musel mít naprosto výjimečnou schopnost empatických vnorů do lidí. Stanislav Grof a další psychonauté tyto věci odhalili při psychedelických tripech či holotropním dýchání, protože tam se k nim dá mnohem snáze dostat. Ale Rogers si se svými klienty jen povídal. Je to neuvěřitelné jak hluboko se dokázal dostat…
