Slovo paradigma označuje systém názorů, soubor vzorců myšlení, které jsou v daném čase v určité oblasti či světonázoru považovány za správné. Paradigma je vlastně vymezení hranic toho, co je prohlášeno za „možné”. A v rámci hranic paradigmatu se pak vysvětluje každý nový objev. Cokoliv, co se nevejde do těchto „hranic možného”, je označováno za nemožné, nadpřirozené apod. Případně je to prohlášeno za „zakázané” – to je taky dosti oblíbený způsob naší kultury, jak se vypořádat s něčím co ohrožuje naše bezpečné „hranice možného”.
O paradigmatech hovoříme většinou v souvislosti s vědou a vědeckým zkoumáním, ale úplně stejně jako mají svá paradigmata všechny vědecké obory, tak je má i každý z nás. Všichni máme nějaké své vnitřní „hranice možného”. U některých paradigmat máme odvahu a leckdy i touhu „nahlížet za obzor”, ale u jiných se mnohdy až „choulíme v koutě“. Za každou cenu se schováváme v bezpečném území toho, co považujeme za možné a opravdu se bojíme si byť i jen připustit, že by mohlo existovat něco za těmito hranicemi.
Jenže psychedelické tripy a holotropní dýchání nám často a také leckdy dost nemilosrdně zatřesou právě těmito „pevnými a neměnnými hranicemi možného”. Prožijeme při nich něco, co nás vynese z území chráněného našimi osobními paradigmaty do oblastí, kterých jsme se předtím stranili. A pak vzniká samozřejmě otázka – jak něco takového zintegrovat? Jak to začít „reálně žít”? Máme se tvářit, že se nic takového nestalo? Tím si ale můžeme způsobit jen další niterné trauma a možná i velmi hluboké, protože takto můžeme vytěsnit a popírat nějaký velmi zásadní prožitek. Máme se snažit vykládat si tento prožitek v rámci svých existujících osobních paradigmat? U některých prožitků to určitě bude fungovat, ale co u těch zásadních? Tam pak může snaha „naňahňat” je do našich existujících niterných hranic možného velmi snadno vyústit v popírání a vytěsňování některých „nehodících se” aspektů takového prožitku. Což nám opět může způsobit nové trauma. Protože vlastně budeme opět jen něco předstírat sami sobě…
I Stanislav Grof ve svých knihách píše, že když ještě jako student dělal sittera při LSD tripech v rámci výzkumu této látky, tak to pro něj byla zpočátku opravdu velká výzva. Protože byl vychován v materialistickém vědeckém paradigmatu, ale prožitky mnoha lidí, kterým asistoval při tripech, se do tohoto paradigmatu prostě v žádném případě nemohly vejít. A co teprve když po dokončení studia mohl i on sám konečně podstoupit LSD trip. Opakovaně uváděl, že hned tento první trip zcela zbořil mnoho materialistických názorů, které mu do té doby škola „vtloukala do hlavy” a jak sám říká – názorně viděl, jak moc se materialistická věda mýlí třeba právě v názorech na vědomí. Jenže jak zároveň dodává, vlastně už na takový zásadní prožitek byl připraven díky tomu co předtím vyslechl od tripujících jako sitter.
Ve svých textech popisuji řadu dosti hraničních prožitků z holotropního dýchání či psychedelických tripů. Záměrně nechávám jejich interpretaci otevřenou, či ji jen nabízím formou otázky – zda by to tak nemohlo být. Jsem si totiž velmi dobře vědom toho, že leckteré z těch příběhů opravdu kolidují s osobními paradigmaty některých čtenářů. A to v leckterých případech asi velmi značně. Viděl jsem případy jak někteří lidé při sdílení prožitků na workshopu měli opravdu problém byť i jen vyslechnout do konce vyprávění jiných účastníků. Takto problematické byly pro některé hlavně příběhy, které i jen naznačovaly možnost nějakých regresních vzpomínek z minulých životů. Toto paradigma je v současné době pro mnoho lidí opravdu nepřekročitelné. Ale je pravda, že takové prožitky se prostě čas od času vyskytnou…
Avšak já se tu nechci pouštět do polemiky o minulých životech. To byl jen nejnázornější příklad prožitků, které mohou naprosto zásadně nabourat osobní hranice možného. A čím těžší je taková „kolize”, tím delší a problematičtější integrace pak člověka obvykle čeká. Je to opravdu velká výzva a člověk pak stojí před volbou zda se doslova „opevnit” ve svém existujícím paradigmatu a nebo se pustit do zkoumání tohoto neprobádaného území.
Vzniká pak samozřejmě zákonitě otázka, jak je možné, že člověk prožil v seanci něco, co jím takto otřese, když se přece tvrdí, že prožitek má vždy terapeutický význam. Zkusme se na to podívat trochu z nadhledu. Člověk jde na seanci s tím, že má pocit, že potřebuje vyřešit nějaký problém. Ale prožije něco, co zcela otřese jeho niternými paradigmaty a on má najednou pocit, že byl možná až „podveden”. On si šel „jen něco vyřešit” a dopadl takto. To by hned jeden sedl a začal rozesílat varovné texty na téma „pozor na holotropní stavy vědomí, já byl předtím tak v pohodě a podívejte jak jsem dopadl”… Už jsem takové texty četl vícekrát…
No jo, ale náš „vnitřní léčitel” vždy dobře ví co potřebujeme prožít. Co z toho plyne o prožitku, který otřese našimi niternými paradigmaty? Že byl „špatný” a „nepatřičný” nebo že se nám „Velké Vědomí” takto snaží ukázat, že naším největším niterným problémem, který nám způsobuje naše traumata, jsou vlastně právě naše současná omezená niterná paradigmata? Cítili bychom se šťastní a svobodní v malé vězeňské cele? Ale v omezených a svírajících „hranicích možného” se cítíme „v bezpečí”? Já vím, tohle jsou velice těžké otázky, ale sám jsem si je musel prožít na sobě během svých integrací a budou je i nadále prožívat další a další lidé. Protože hlubinné sebezkoumání je vždy úchvatné a současně i velice náročné.
Něco jiného samozřejmě je, když se někdo nezkušený rozhodne „skočit rovnýma nohama” například do prožitku „s žábou”. V takovém případě si doslova „koleduje” o zboření všech svých paradigmat a může mu pak opravdu trvat roky, než se s tímto prožitkem vyrovná. A někteří takový prožitek rovnou vytěsní, takže si pak z „tripu se žábou” vůbec nic nepamatují. Zjevně na takový prožitek ještě nebyli připraveni.
Ale pokud postupným odlupováním jednotlivých vrstev svých niterných problémů v různých seancích dospějeme až k prožitku, který boří naše niterná paradigmata, pak bychom se měli zamyslet nad tím, že jsme asi opravdu dostali co jsme právě nejvíce potřebovali a co nám může velmi pomoci s řešením našich niterných problémů – pokud najdeme odvahu se k tomu správně postavit a odvážíme se posunout naše „vnitřní hranice možného”….
