S rozvojem civilizace a kultury získal zpěv postupně jinou podobu než u přírodních národů, hudební nástroje se staly důmyslnějšími a vytříbenějšími a vznikly různé směry hudby, které získaly samostatný význam. Ale jejich vliv na změny vědomí přetrval a jsme na to už tak zvyklí, že to bereme jako naprosto samozřejmé. V rádiu posloucháme písničky „pro dobrou náladu“, pokud máme rádi vážnou hudbu, pak si užíváme hluboké změny nálad a pocitů, které dokáže vyvolat. V mládí jsme asi skoro každý zažili nějakou diskotéku a užívali si euforické nálady, kterou dokáže tento druh hudby ve spojení s tancem navodit – a to i bez alkoholu. Ale existují i nové druhy hudby, které je už opravdu možno označit za „cíleně psychoaktivní“. Vznikly většinou díky zkušenosti jejich autorů s psychedelickými látkami a dokáží při silném naladění se na ně vyvolat opravdu intenzivní změny vědomí. Řeč je samozřejmě o „psytrance“ nebo „goa music“ a podobných žánrech. Na festivalech této hudby dokáží lidé protančit celé hodiny a užívají si transu, který jim hudba a tanec navozují. Samozřejmě, že mnozí tento stav dále zesilují různými látkami, ale už i jen hudba a tanec mají silný vliv na stav vědomí.

Tanec je tedy další velice účinnou technikou pro dosažení změněných stavů vědomí. Notoricky známé – a také bohužel už i stejně notoricky zprofanované – jsou samozřejmě různé formy domorodých obřadních tanců, obvykle provozovaných za doprovodu rytmického bubnování. Je legrační číst občas některé staré názory antropologů, kteří s postojem „bělošské civilizované nadřazenosti“ popisovali „primitivní obřady uctívání bohů za účelem úspěšného lovu“ a naprosto nechápali, že oni „divoši“ ve skutečnosti prožívají při tanci velice intenzivní spirituální stavy, které jejich vědomí propojují s celou existencí a s „Bohem“… Tance zřejmě vždy měly pro lidi mnohem hlubší význam, než jaký jim my dnes přikládáme. Například prakticky každý národ na světě měl v minulosti tradici společných kolových tanců, které se provozovaly při různých oslavách a které nejspíš velmi posilovaly soudržnost komunity skrze společné prožívání euforie a radosti. Neodmyslitelnou součástí mnohých těchto tanců byl také sborový zpěv a velmi často i intenzivní rytmické dupání a tleskání – a to všechno vyžadovalo samozřejmě i hluboké dýchání. Nejspíše se tedy jednalo o velice silný společný dynamický holotropní obřad, navozující hluboké propojení do společného a velmi euforického vědomí.

V Asii – především v Indii a Indonésii – se dochovaly velice vypracované a na symboliku nesmírně bohaté „posvátné tance“. Každý pohyb a postoj má u nich nějaký význam vycházející z mytologie, celá sestava má speciální dynamiku, nejčastěji je tančí ženy a je na nich vidět veliká hloubka prožitku a naprosté soustředění se na přítomný okamžik. Nějaké takové chrámové obřadní tance podle dochovaných vyobrazení asi existovaly i ve starém Egyptě. A nesmíme zapomenout ani na techniku „tai-chi“, kterou jistě všichni dobře znají. Je to něco mezi tancem, cvičením a bojovým uměním a hlavně v Číně je to prý doslova masová záležitost. A na cvičících je možno vidět hluboké soustředění a silné vnory do jiných stavů vědomí.

Do dokonalosti dotáhli taneční techniky Súfisté. Vypracovali techniku „dervišských tanců“, což je dynamická meditace, při níž se meditující točí na místě. Jak sami Súfisté přímo říkají, cílem tohoto rituálu je dosažení „sjednocení s Bohem“. Začíná se pomalu, postupně se zrychluje, až se každý tanečník dostane do rychlosti odpovídající rytmu hudby, která je obvykle hraná naživo dalšími členy skupiny. Tanec trvá několik minut, pak se všichni zastaví a setrvávají v meditačním stavu mysli. Tato technika tance je prý velmi stará a má údajně kořeny ve starém Egyptě. A nedávno jsem viděl videa ženské taneční skupiny „Nava Dance“, kde stejné tance tančily ženy a držely při tom v rukou velké kulaté šamanské bubny. Byl to neobyčejně silný a velice spirituální prožitek… Kdo ví, možná že tyto tance jsou nějaké prastaré chrámové spirituální techniky, jejichž cílem byl duchovní rozvoj adeptů spirituální cesty…