“Trauma je mnohem víc než jen příběh o něčem, co se stalo kdysi dávno.
Emoce a fyzické pocity, které byly během traumatu vtisknuty,
neprožíváme jako vzpomínky, ale jako rušivé fyzické reakce v přítomnosti.”
(Bessel van der Kolk – lékař, odborník na léčbu traumat)
“Historie se stala legendou, legenda mýtem a
na dva a půl tisíce let se na Prsten zapomnělo.”
(Galadriel – J.R.R.Tolkien – Pán prstenů)
Když jsem před léty navštívil Malou pevnost v Terezíně, byl jsem doslova ohlušen traumatickými energiemi, které tam na mne dolehly. Měl jsem až dojem, jako kdybych v těch prostorách vnímal sám sebe jako vězně a prožíval jsem tam šílenou beznaděj a hrůzu ze strádání a utrpení. Musel jsem tehdy z prohlídky odejít dřív a posadit se venku a rozdýchat to. Ale nebyl to ani první ani poslední takový prožitek, který mi ukazoval, že traumatické energie jen tak snadno nezmizí z míst, kde lidé v minulosti trpěli a umírali.
A týká se to nejenom míst, ale i celých území. My to známe s Českem, jiní to prožívají se svými rodnými zeměmi. Když překročí hranice svého státu, vnímají lidé “změnu energií” a v jiné zemi se cítí jinak. Například rakouský autor Thomas Hübl ve své knize “Healing Collective Trauma” (Léčení kolektivního traumatu) popisuje tíživé podvědomé traumatické energie, které z něj pokaždé “spadly”, když odejel z Rakouska, ale znovu se mu vrátily, jakmile dorazil zpět.
A v Česku si sice rádi říkáme, jak je ta naše země “vysoce duchovní”, ale taky jsme už zjistili, že Češi mají leckdy v zahraničí mnohem lepší možnosti uplatnit své schopnosti než doma. Já to tak zažil sám na sobě. Různým aktivitám jsem se začal věnovat až když jsme se přestěhovali do Berlína. V Česku mě bohužel už od dětství pořád svírala jakási traumatická energie přikazující “nevybočovat” a “nelišit se” a “nebejt divnej” a “poslouchat ty, kteří vědí jak je to všechno správně a nechat se jimi vést”…
Také si tu navzájem velmi rádi závidíme a hlavně se tu s gustem pomlouváme. Jako kdybychom se někdy skoro až “nemohli dočkat” až se o někom dozvíme něco “šťavnatého”. Jako kdybychom byli častěji připravení vidět všechny a všechno více negativně než pozitivně…
Pro mě byl odchod z Česka z těchto důvodů osvobozující. Ale jiní lidé se naopak cítí mnohem lépe v dobře známých traumatech vlastní země a jen neradi někam cestují. Protože tam venku se pak ocitají v jiných traumatech jiných lidí a jiných dějin, v energiích pro ně neznámých. Ti pak obvykle hovoří o tom, že jakmile překročí hranice, dolehnou na ně “nepříjemné energie” té jiné země.
Ať tak či onak, všechno to ukazuje, že traumatické energie jsou nějakým způsobem vázané i na určitá místa a území. A není to tak jen v naší mysli. Není jen o tom, že se nám něco vybaví, protože jsme tam něco prožili. Platí i když přijedeme poprvé na úplně nové místo. Někdy nás nové energie mohou potěšit, jindy ne. A co teprve když se rozhodneme někde se na delší dobu usadit. Postupně nás během času prostoupí energie a traumata onoho místa a my se pod jejich vlivem změníme.
Jak jsem postupně zjistil, to přetrvávání traumatických energií se týká nejen událostí, o kterých víme, ale i těch už zapomenutých. Sice už nežije nikdo, kdo by si je pamatoval a nezachovaly se nám ani žádné písemné informace, ale ta dávná utrpení stále přežívají ve společném podvědomí lidstva či ve vědomí planety jako hluboko zatlačená transgenerační traumata, vázaná nějakým způsobem na ona místa.
A tahle zapomenutá utrpení jsou možná ještě děsivější svou neurčitostí, protože je nedokážeme přiřadit k nějakým známým dějům. Proto je pak vnímáme jako nepochopitelnou a děsivou “temnotu”…
A tak existují území, která jsou doslova prosáklá traumatickými energiemi. A na nich se náš společný hlubinný egregor zla projevuje hodně často a pokaždé děsivě. Dějiny takových území jsou plné velkého utrpení a umírání.
O některých takových zemích se i traduje, že tam možná v minulosti existovaly nějaké mocné říše, které ale už většinou upadly v zapomenutí. Spekuluje se, že na těch územích možná došlo v minulých staletích a tisíciletích ke strašným válkám a katastrofám, které smetly z povrchu zemského miliony a miliony lidí. Dějiny o tom mlčí, ale temná traumata zůstávají…
Dějiny se dají zapomenout a napsat jinak, což se takovým územím stalo už asi mnohokrát. Ale ta strašlivá traumata plná utrpení a milionů kousíčků trpících duší, ta nikam nezmizí. Ta neustále deformují lidi, kteří tam momentálně žijí a neustále přitahují i vyvolávají všemožné konflikty vnitřní i vnější.
Ale i kdyby ti všichni nynější lidé, kteří tam právě teď konají zlo, z těch území okamžitě zmizeli, tak tam zase postupně přijdou jiní. A pokud ani oni nezačnou aktivně léčit ona strašlivá traumata těch oblastí, tak se ale po čase zase budeme divit co se to tam děje a co odtamtud přichází.
Egregor těch děsivých traumat je silný a plný bolesti a strádání, a pokud není nijak léčen, tak postupně dokáže ovládnou a zdeformovat kohokoliv, kdo se ocitne v jeho vlivu. A tyhle zapomenuté “temné” energie utrpení se nedají nikam “odeslat”, ani se nedají “porazit světlem” a ani je nelze nějak zvenku “rozpustit”, ani jim jakkoliv cokoliv “odpustit”. Všechny tyhle techniky neřeší podstatu těch traumat a tou je šok ze strádání, utrpení, bolesti a smrti a zamrznutí v tomto šoku. A to jsou tak hlubinné a silné a těžké prožitky, že se nedají jen tak nějak povrchově “ošolíchat”…
Naše planeta už je tak plná všemožných traumat, že už se od nich ani nedá nikam utéct. A už vůbec ne do nějakých iluzorních “vysokých vibracích” či “jiných dimenzí”. Tomuhle dětinskému sebeklamu už dnes věříme pouze a jen z čirého zoufalství a bezradnosti, protože nevíme co si s tím vším počít…
Je na čase se přestat utěšovat iluzemi a začít toto bolestivé dědictví naší vlastní minulosti doopravdy léčit. Jediná cesta ven z těchto traumat vede “skrz ně”. Je potřeba tyto události doprožít, osvobodit ty životní síly a kousky duší, které jsou v nich lapené. Odměnou nám budou právě tyto navrácené životní energie a zcelistvění zraněných duší a hlavně obrovská úleva, která doprovází každé plně doprožité trauma. A uleví se nejen nám ale i celkovému vědomí lidstva…
