“Cíl ospravedlňuje prostředky.
Nezáleží na tom, jak krutý,
manipulativní, nebo nepočestný musíte být,
pokud je výsledek úspěšný.”
(Machiavelli)
“Nejstrašnější zločiny na Zemi
se staly ve jménu dobra a lásky.”
(Dan Brown – Inferno)
Všichni o zlu hovoří, všichni se ho bojí, všichni ho odhalují v těch druhých, všichni ho chtějí porazit v těch druhých. Ale co je to vlastně zlo? Z čeho vzniká a proč?
Klasická odpověď obvykle zní, že zlo vzniká kvůli tomu, že “někdo” JE “zlý a temný”, případně že “propadne zlu a temnotě”. Ale tohle prohlášení je stejně tak velice pravdivé jako je naprosto nic neříkající. Mluví hlavně o našem strachu z tohoto tématu. Ale o niterné podstatě zla a temnoty nám neprozradí zhola nic.
Kilindi Iyi, nedávno zesnulý mistr afrických bojových umění a velmi zkušený psychonaut, cíleně podnikal hluboké vnory do “temnoty”. A vysvětloval je slovy – „já nehledám světlo v temnotě, já chci, aby se moje oči přizpůsobily temnotě, a abych tak byl schopen jít mnohem hlouběji do temnoty a pochopit, co se tam skrývá.“
Říkal, že takové to „krásné božské světlo“ či „světelní andělé“ jsou jen jednou částí prožitků v rozšířeném vědomí. Ale pokud chce člověk doopravdy vyřešit palčivá traumata jak svá, tak celého lidstva, pak nutně musí jednoho dne vstoupit do „temnoty“, pochopit ji a začít ji léčit…
Při našich vlastních hlubokých vnorech do rozšířeného vědomí jsem mohl “tam v temnotě” opakovaně nahlédnout, co to je zlo. Mohl jsem ho poznat jako nesmiřitelnou snahu zvítězit za jakoukoliv cenu a nad kýmkoliv a bez ohledu na cokoliv a kohokoliv. Jako totální odhodlání získat všechny výhody pro sebe, na úkor ostatních, ovládnout ostatní, zařídit si všechno podle sebe.
Součástí zla byla i až naprosto patologicky silná snaha pomstít se komukoliv za jakoukoliv velkou nebo i jen malou bolest či strach, které dotyčný prožil. A tato pomsta byla často směřována naprosto náhodně na kohokoliv.
Stejně tak byla součástí zla i velmi krutá touha, aby se ostatním nedařilo, nemohli uskutečnit žádná svá přání, ani naplnit své potřeby, aby trpěli, strádali a umírali a to všechno proto, aby to vítězství takto nad nimi dosažené, bylo o to monumentálnější a výlučnější. S tím souvisela i naprostá přezíravost vůči všemu a všem. Naprosté pohrdání jakýmikoliv hodnotami a názory druhých lidí.
To všechno vyvěralo z niterných traumat a strachů a taková “zlá duše” byla vlastně těžce trpící a ukrutně traumatizovaná a zžíral ji strašlivý strach ze slabosti, stárnutí, smrti a zániku. Zlo jsem tedy mohl nahlédnout jako naprosto do extrému vyhrocený egoismus a individualismus, ukrutně deformovaný veškerými strachy a traumaty, jaké jen existují. Zvláště děsivý strach ze smrti a “nebytí” tam velice dominoval.
Takto těžce poškozená a trpící duše se také obvykle obává i nepředvídatelné náhodnosti “slepého osudu” a je pak schopná učinit opravdu cokoliv a komukoliv a to i zcela nahodile, jen aby své utrpení alespoň na chvíli na někoho předala.
Součástí zla je i strach z odlišností a z neznáma a boj proti tomu. Kdo se liší, ten pro takovou těžce traumatizovanou “zlou duši” rázem představuje nebezpečí, protože mu kvůli svému strachu a obavám není schopná porozumět.
Zároveň jsem mohl ve zlu a temnotě najít i naprosto dětsky naivní představy o tom, jak dotyčného musí všichni naprosto bezmezně a bezvýhradně milovat, obdivovat a vzdávat mu hold, poskytovat mu veškeré výhody a potěšení a kdo to nebude dělat, musí trpět a být zničen. Dotyčný prostě chtěl být Bohem se vším všudy a to také samozřejmě znamenalo, že nikdy nezestárne a nezemře…
Jenomže ani tohle nebyla “konečná pravda” o zlu. Protože i když to vysvětlovalo proč jsou některé duše “zlé”, stále to ještě neodpovídalo na otázku, proč někdy hovoříme o zlu jako o čemsi obludném, větším než jsme my. Pro tuto odpověď bylo nutno jít ještě hlouběji do rozšířeného vědomí, ještě hlouběji do “temnoty”, do ještě hlubších vrstev společného podvědomí lidstva…
Už jsem tu v jiném textu popisoval traumata uložená ve společném podvědomí celého lidstva. Během tisíciletí naší existence na této planetě jsme tam do hlubin našeho osobního ale hlavně všelidského podvědomí zatlačili a “odložili” nezměrné utrpení a strachy a bolesti. Nedá se před nimi nikam utéct, jsou stále s námi a skrze podvědomé “chtění” a “nutkání” nás všechny stále ovlivňují. To je také důvod, proč se tolik lidí bojí svého podvědomí a svých hlubinných emocí a raději se drží úzké slupičky denního racionálního vědomí.
V každém tom hluboko zatlačeném traumatu je chycený i kousíček nějaké trpící duše. Trauma v sobě vždy uvězní jak část životních sil, tak i část vědomí trpícího. A za ty tisíce let, co jsme je pořád jen vytěsňovali a odkládali a “drželi se pouze světla a vysokých vibrací”, jsme ve společném podvědomí lidstva vytvořili obludný slepenec utrpení a strachů a bolesti a uvězněných životních energií a hlavně uvězněných trpících kousíčků mnoha a mnoha duší. A tento mohutný a velice temný slepenec tam velice hluboko ve společném podvědomí lidstva, to je ono mýtické, ukrutné, temné zlo, kterého se podvědomě všichni bojíme.
Zlo jsem tedy mohl nahlédnout jako obludný egregor traumatických prožitků, bolesti a utrpení a strachů. Nikdo ho na nás neseslal, vytvořili jsme si ho sami. Je to důsledek našich tisice let trvajících snah “zvítězit” nad ostatními. A protože jsou v něm uvězněny všechny ty trpící kousíčky duší, tak tento ukrutný slepenec traumatických energií neustále vibruje a ozývá se.
Mohl jsem zakusit i to, že tento egregor dává “vykonavateli zla” prožitky až “temně božského” opojení ze síly a nadvlády. A to i za naprosto malicherné maličkosti. Každé drobné, jakkoliv směšné a dětinské “vítězství” se tam počítá a dotyčný díky němu může na chvíli pocítit domnělou “převahu” nad ostatními a iluzi nebetyčné síly.
Měl jsem i vjem, že takové ty “echt akční” filmy, plné násilí, ničení, zabíjení a až směšně “epického” vítězení, si vytváříme právě proto, aby nás neustále udržovaly v tomto egregoru. A kvůli tomu prožitku “zvítězení” se na ně také stále díváme. I když moc dobře víme, jak to všechno dopadne a jak ukrutně směšné všechno to filmové předstírání ve skutečnosti je. Ale my to přehlížíme, protože je to přímo rituální obřad našeho “Náboženství Vítězení”, které tu stále všichni vyznáváme a odmítáme se ho vzdát…
Ale jak můžeme vidět, tak niternou podstatu zla a temnoty nelze nijak “porazit”. Neexistuje nic takového jako “vítězství dobra a světla nad zlem a temnotou”. Ani nemůže existovat, protože “vítězení vždy a všude a ve všem” je přece samotnou podstatou zla a temnoty. Právě naše snahy o “zvítězení” jsou prapříčinou všech těchto traumat, které tvoří tento temný egregor zla.
Bohužel čas od času dojde k tomu, že se u některých jednotlivců, skupin a nebo i národů tento obludný temný egregor doslova “vyvalí” na povrch, začne dotyčné motivovat a manipulovat a my jsme pak svědky dalšího “nepochopitelného a zbytečného zla”…
Proti projevenému zlu je samozřejmě nutno se bránit jak to jenom jde. Kdo zlu neodporuje, ten ho podporuje. A to doslova. Ten temný egregor nezná “slitování”. Jeho jediným cílem je “konečně zvítězit” nad všemi a nad vším.
Bohužel ale zároveň nejde zlo nikdy doopravdy “porazit”. A to proto, že ten ukrutný egregor je stále s námi se všemi, stále v nás všech. Kdyby ho šlo “porazit” nějakým “bojem”, už bychom to během těch tisíců ukrutných válek a násilí určitě dokázali.
Projevenému zlu je nutno se bránit. Ale chceme-li doopravdy “odstranit zlo”, tak to lze udělat pouze a jen vyléčením všech těch hlubinných traumat, děsů, strachů a bolestí, ze kterých vyvěrá.
Dokud existuje ve společném podvědomí lidstva tento temný toxický slepenec utrpení a bolesti, který se tam střádal po celá tisíciletí, tak bude existovat i zlo a temnota. Nelze je “porazit světlem”, je možné je pouze vyléčit. Někdo tomu říká “duchovní práce”, jiný hovoří o “hlubinné léčbě traumat”, ale podstata je stejná.
Žádné vysoce uvědomělé duchovní citáty o “vítězném světle” ničemu nepomohou, ve své niterné podstatě jsou vlastně opět jen šikovně překábatěným zlem, protože zase vyvěrají ze strachu a nepochopení a všechna ta traumata chtějí stále dokola jen porazit bojem. Ale tím bychom vytvářeli pouze nekonečný bludný kruh utrpení…
Je potřeba naučit se temnotu opravdu aktivně léčit, odžít všechna ta niterná traumata a strachy a osvobodit všechny ty uvězněné kousíčky duší, které tam v té hlubinné temnotě stále trpí. A bude nutno v této práci stále dál a dál pokračovat, abychom nezačali kupit nový egregor…
Pak teprve “zlo a temnota opustí tuto planetu”. Protože už nebude ve společném podvědomí lidstva nic, co by je tu vytvářelo a podporovalo…
