Stanislav Grof popisuje, že třetí perinatální matrice obsahuje prožitky epických rozměrů, kolosální scény střetu dobra a zla, spirituální a někdy i fyzickou smrt a znovuzrození a také transformaci utrpení do svého druhu sexuálního orgasmu. Způsob, jakým prožijeme třetí matrici proto zřejmě hodně ovlivňuje, jak budeme v životě prožívat sex a jak se budeme celkově chovat při řešení zásadních problémů ve svém životě. Přechod do čtvrté matrice a prožitky v ní pak zřejmě silně ovlivňují náš celkový vztah ke světu. Opět bych k tomu uvedl jeden příběh, který ukazuje mnoho zajímavých paralel a nastiňuje mnoho otázek. Mám dojem, že nejnázorněji ukazuje, jak moc mohou být někdy lidé ovlivnění nezpracovanými porodními prožitky a jak velmi podivné chování to u nich může způsobovat. Musím ale upozornit, že příběh obsahuje určité aspekty, které mohou být vnímány jako velmi kontroverzní. Proto prosím laskavé čtenářky a čtenáře o rozvážnost při jeho čtení a posuzování…
Jde o příběh vyslechnutý od jednoho našeho známého a tento člověk se k němu postupně dopracoval během vícero seanci holotropního dýchání. Prodýchával si při nich nejen sebe a svůj porod, ale i porody svých rodičů a postupně poskládal dohromady pozoruhodný komplexní obraz. Původní otázkou, s níž se pustil do tohoto svého questu, byla snaha do hloubky pochopit podivně chladný vztah, který panoval mezi ním a jeho matkou. Oba se chovali navzájem hodně odtažitě, nikdy spolu nenavázali žádné hlubší pouto a komunikovali spolu velmi málo. On měl navíc vždy silné city k ženám docela jiného typu, rozhodně nevyhledával ženy podobné povahou jeho matce.
Jeho matka podle něj ale podivně tápala prakticky ve všech svých vztazích a prý projevovala při řešení všech nečekaných nebo velkých problémů ve svém životě jakousi zvláštní bezradnost a zmatenost. I když se snažila, tak se bez pomoci okolí v takových chvílích nedokázala obejít. V kritických životních okamžicích se pak vždy obracela k alkoholu nebo k antidepresivním lékům a postupně se dopracovala k několika rozvodům a její vztahy s muži byly všeobecně velice problematické a všichni ji označovali za frigidní.
Holotropní dýchání přineslo tomuto našemu známému mnoho pozoruhodných prožitků. Především zjistil, že jeho matka zřejmě nebyla na těhotenství vůbec připravená, dítě vlastně nechtěla a vnímala ho jako problém, se kterým si nevěděla rady. A tak byl tento člověk v dětství vychováván hlavně svou babičkou, která s nimi žila ve společné domácnosti a své dceři se vším pomáhala. Říkal, že v holotropním vědomí měl dojem, že i s těhotenstvím a porodem si jeho matka v zásadě vnitřně nevěděla rady. Popisoval, že když si on doslova vybojoval svou cestu porodním kanálem, tak vnímal okolní svět jako místo, kde může být konečně opravdu svobodný. Takže ani odloučení od matky po porodu nevnímal jako ztrátu jistot, ale spíše jako „získání svobody”. A také měl při dýchání dojem, že mezi zdravotními sestrami, které o něj na kojeneckém oddělení pečovaly, byla mladá žena s velmi láskyplným vztahem k miminkům a že si uvědomil, že přesně takový typ žen ho pak v životě vždy nejvíce přitahoval.
Protože ale chtěl celou svou rodinnou konstelaci pochopit co nejlépe, rozhodl se podstoupit další seance. Chtěl zkusit nahlédnout hlavně do průběhu porodů svých rodičů. O otci toho už z vyprávění věděl poměrně hodně – proto zkusil nejdříve „prodýchat” jeho. Věděl například, že jeho otec je z dvojčat, narodili se o měsíc dříve, první se narodila jeho sestra a narodila se v pořádku ale jeho otec přišel na svět až jako druhý a prý ho museli na porodním sále oživovat, protože během porodu téměř zemřel.
V seanci pak tento náš známý prožil velice silný vjem porodu svého otce, během něhož viděl, že matka už byla doslova vyřízená z porodu prvního dítěte a tak se narození druhého dítěte protahovalo, a to pak upadlo do bezvědomí a bylo prakticky na hraně smrti. A matka a zdravotní sestra ho musely vytlačit ven porodním kanálem, takže třetí a čtvrtou porodní matrici dítě prožilo zcela pasivně v bezvědomí a probralo se až když ho lékaři na sále oživili.
Onen náš známý tvrdil, že měl dojem, že tento prožitek mu osvětlil velice zvláštní vztah, který vždy měl jeho otec k ženám. Byl prý na jednu stranu silně fascinován „tajemným ženstvím“, ale zároveň se prý celý život choval, jako že mu ženy ubližují, že ničí jeho plány a jednou se prý dokonce pochlubil tím, že z nich vysává životní energii jako kompenzaci za to, co mu způsobují a co mu „dluží”. Také tento náš známý říkal, že ten porodní prožitek se zdál vysvětlovat i zvláštní vztah ke smrti, který jeho otec vždy projevoval. Smrti se totiž nikdy nijak zásadně nebál a byl prý hluboce fascinován symbolem Ježíše na kříži. A při návštěvách kostelů, kam často chodil, i když se neprohlašoval za věřícího, projevoval prý někdy až cosi jako jistou hlubinnou extázi či „hlubinné pochopení mystéria”…
Také se onen náš známý prý později dozvěděl, že i ve způsobu, jakým jeho otec prožíval sexualitu, byl silný aspekt, kterému Francouzi říkají “la petite mort”, tedy “malá smrt”. Jde o výraz popisující jistou formu krátké ztráty vědomí, která se může někdy dostavit během sexuálního vyvrcholení. Žena, která to vyprávěla, jedna z partnerek otce, se kterou se rozešel, to prý nedokázala pochopit a považovala to až za jistou perverznost. Nemohla také pochopit, proč si doma tento člověk pověsil na zeď vedle sebe Ježíše na kříži a obraz nahé ženy. Obojí uváděla jako „důkaz” toho, jaký je tento člověk „psychouš”. Porodní prožitky se to ale všechno zdály velice dobře objasňovat.
Protože se ale rodiče tohoto našeho známého prý rozvedli poměrně brzy po jeho narození, tak si tento nebyl jistý s tím jak jeho otec doopravdy řešil různé své velké životní problémy. Akorát během prázdninových pobytů u něj jako dítě opakovaně viděl, že jeho otec v takových chvílích byl silně pasivní a snažil se hlavně v lidech vyvolávat soucit se svými aktuálními problémy a životní situací a ti byli kupodivu obvykle velice ochotní mu pomoci. Takže ten náš známý předpokládal, že obdobným způsobem, tedy díky velké pomocí okolí, jeho otec zřejmě dosáhl i svých různých významných životních úspěchů.
Pak ho prý ale najednou vždy popadla potřeba se proti těm samým lidem vymezit i třeba jenom slovně formou pomluv a dokázat si tak svou vlastní „sílu”. Leckdy ale přešel později i k otevřeným útokům proti těm, kteří mu předtím pomohli a tak v mnoha případech nakonec ztratil to, čeho předtím s jejich pomocí dosáhl. Ale i po delší době si pak prý stále opakovaně připomínal, že byl “silnější” a stále přesvědčoval sám sebe, že vlastně onoho úspěchu dosáhl svou vlastní šikovností ale přišel o něj kvůli tamtěm druhým. Jeho okolí ho kvůli tomuto chování označovalo za „psychopata“, ale ono to opět spíš odzrcadlovalo jeho porodní trauma – nejprve bezmocná pasivita a z ní vyplývající pomoc okolí, ale pak vztek na sebe sama za svou slabost a snaha přesvědčit sebe i okolí o vlastní šikovnosti a síle…
Pak se tento náš známý odhodlal ještě k seanci zaměřené na porod jeho matky. Vyprávěl, že zpočátku vůbec nechápal, co to vlastně prožívá. Měl už zkušenost z předchozích seanci s prožitky svého porodu a porodu jeho otce, ale holotropní prožitek porodu jeho matky byl naprosto jiný. Prý byl podivně zmatený a nepochopitelný. Až po chvíli mu došlo, že matka i dítě byly tehdy zřejmě pod vlivem nějaké chemické látky.
Prý měl vjem jakési zcela pokroucené reality, omezeného vědomí, podivného oddělení od bolesti a od vnímání a i orgasmické prožitky ve třetí matrici byly velice chaotické. Jak sám řekl, vypadalo to, asi jako kdyby někdo „rozmixoval“ všemožné světlé i temné prožitky do jakého podivného koktejlu, které pak jeho matka jako dítě během porodu sice prožívala ale zároveň se jí jakoby dotýkaly jen zčásti a bála se jich. Takže většinu porodu prožila v tomto stavu podivné chemicky navozené pasivní zmatenosti a kvůli tomu byla i ona během porodu pasivně vytlačena z matky ven. A i po narození prý zřejmě byla jeho matka coby dítě kvůli tomuto chemickému ovlivnění nějakou dobu podivně zmatená a celý svět kolem sebe vnímala opět jako kdyby od něj byla částečně oddělená a všechny vjemy z okolí byly oním zvláštním způsobem „rozmixované“.
Ten náš známý potom vysvětloval, že teprve díky tomuto prožitku konečně pochopil chování své matky, kterému tak dlouho ve svém životě nerozuměl. Říkal, že opakovaně zažil, že když měla jeho matka nějaké složité problémy, tak to vždy řešila buď alkoholem a nebo antidepresivy, případně obojím. Že se pak prý vždy dostala do jakéhosi stavu zmateného vnímání a chaotického přemýšlení a prakticky celý život spoléhala na ostatní, aby jí pomohli s jejími problémy, protože se v nich doslova nedokázala vyznat i když se snažila. Také říkal, že podle toho co se později dozvěděl, měla jeho matka celý život těžké problémy se sexem a prý i k milování potřebovala vždy buď alkohol nebo léky. A jeden její partner se prý jednou svěřil svým kamarádům, že nechápe, co ona při milování vlastně prožívá, když je vždy tak zvláštně „mimo“ a jediné „vysvětlení“, které ho napadlo, bylo vzteklé prohlášení, že je „prostě studená“ a bojí se sexu.
Když toto všechno poskládal dohromady, prožil prý pak onen náš známý cosi jako “osvícení – prozření” ve smyslu hlubinného usmíření se se svými rodiči a osudem. Říkal, že v tom prožitku pochopil, že “odpustit” někomu, znamená ho doopravdy do hloubky chápat. A dodal, že se mu v té chvíli připomněla jedna z povídek Karla Čapka, v níž je vrah po smrti souzen v nebi za své zločiny, ale soudí ho lidé, kdežto Bůh je přítomen pouze jako svědek. Protože jak Bůh sám řekne – “já nemohu soudit, protože vím všechno”…
Tolik k tomuto příběhu. Nechci z něj vyvozovat nějaké kategorické závěry, ale myslím si, že zcela určitě nastiňuje velmi mnoho zajímavých paralel mezi porodními matricemi a chováním lidí v životě. Stanislav Grof opakovaně uváděl, že použití anestezie při porodu silně zvyšuje pravděpodobnost, že člověk bude v životě závislý na alkoholu nebo drogách tlumících bolest a zužujících vědomí. A také uváděl, že způsob, jakým prožijeme porod, může zásadně ovlivnit naše celkové chování v životě. Uvedený příběh do toho všeho rozhodně zapadá…
Chtělo by to opravdu vytvořit nějaká nová “holotropní mystéria zasvěcení do tajemství narození”, při nichž by si lidé mohli poléčit svá porodní traumata a pochopit traumata ostatních. Určitě by nám to všem velice pomohlo žít mnohem zdravější osudy…
