Už jsem tu zmiňoval, že v seancích holotropního dýchání prožívají lidé občas příběhy, které by se daly označit jako vzpomínky z minulých životů. Stanislav Grof o tomto fenoménu opakovaně psal a uváděl nějaké příklady a v jednom rozhovoru se o tom zmínil i jeho bratr Pavel Grof, který je rovněž psycholog. Takové vzpomínky či pocity se u lidí prostě čas od času objevují. V seancích holotropního dýchání ale mají tyto prožitky každopádně vždy terapeutický kontext. Vynoří se kvůli tomu, že je dotyčný člověk potřebuje prožít k poléčení nějakých svých problémů. Rozhodně to není nějaké „dobývání se do skrytých tajemství“, jak občas tvrdí lidé, kteří před holotropním dýcháním varují, ačkoliv o něm často téměř nic neví a nemají s ním ani žádnou osobní zkušenost.
Při listování starými zápisky z holotropních seancí jsem jeden takový příběh našel. Posuďte sami, co si o něm budete myslet, dá se vykládat různě, každopádně jeho prožití prý onomu člověku velmi pomohlo a ulevilo mu od některých niterních traumat… Dotyčný během integrace vyprávěl, že během života občas v depresích trpěl silným strachem ze ztráty svých blízkých, ze ztráty domova a obával se v tomto ohledu hlavně přírodních živlů. Jednou jako dítě zažil na dovolené ve Středomoří slabé zemětřesení a měl z toho velmi silný záchvat paniky. A obzvlášť těžce prožíval záběry z erupcí sopek.
Nicméně k myšlence zkusit si tento problém prodýchat, ho kupodivu nepřivedla žádná přírodní pohroma, ale – večeře. Byla to společná slavnostní vánoční večeře celé firmy a konala se v klubu, který vznikl přestavbou části staré továrny. Budova byla postavená z červených cihel někdy na začátku 20. století, měla řadu ozdobných prvků vytvořených opět z cihel a na některých místech venku i uvnitř byly nastříkány velmi zdařilé umělecké graffiti. Večeře prý měla ještě ten kontext, že firmě se v posledních měsících velice nedařilo a to hlavně kvůli tomu, že mnoho lidí z managementu bylo doslova opojeno předchozími úspěšnými roky a nedokázali se přizpůsobit nenadálým změnám na trhu dostatečně rychle. Proto se onen člověk obával, že to může být poslední společná firemní oslava. Což se i později naplnilo.
Říkal, že už když přišel dovnitř do toho klubu, tak měl z celého prostoru velmi podivný pocit “déjà vu”. V hlavní velké prostoře, v níž bylo i několik původních ozdobných sloupů, podpírajících strop, bylo prostřeno na velkých stolech a stály tam i zvláštní archaicky vypadající stříbrné svícny s hořícími svíčkami. Dotyčný popisoval, že začal postupně upadat do velmi zvláštního stavu vědomí. Věděl prý najednou, že je v Pompejích a že druhý den bude odplouvat a tušil, že toto město a své blízké už nikdy neuvidí. Tento podivný spontánní prožitek ho pak později přivedl na seanci holotropního dýchání. A během ní pak prožil následující příběh.
Popisoval, že v prožitku viděl sám sebe jako bylináře-lékárníka a obchodníka s vínem, což prý mělo svou logiku, protože v antice víno obsahovalo mnoho různých bylin a sloužilo i jako lék. Seděl na slavnostní večeři ve velké prostoře s několika sloupy, některé stěny byly cihlové, neomítnuté, ale na jiných byly krásné fresky. Stálo tam mnoho stolů a svícny a ostatní se s ním loučili, protože se chystal druhý den odplout z Pompejí. Oficiálně se s dalšími lidmi vydával na Sicílii kvůli obchodním záležitostem, ale ve skutečnosti utíkali před probouzející se sopkou a tušili, že své město a své blízké už asi nikdy neuvidí. Protože byl bohatý, tak najmul loď pro plavbu na Sicílii, kde měl další část svých příbuzných. A pozval na tuto plavbu všechny, kteří stejně jako on tušili, že na město se žene pohroma.
Bohužel jich prý nebylo mnoho, v prožitku viděl, jak naprostá většina lidí v Pompejích o nějakém nebezpečí vůbec nechtěla slyšet a mnozí ani nevěřili, že Vesuvius je sopka, natož že by mohla být aktivní. Slabá zemětřesení tu měli často a nikdo jim už nevěnoval mnoho pozornosti. Dokonce ani mnozí jeho nejbližší nechtěli nic slyšet ani o nebezpečí ani o výletu na Sicílii. Život v Pompejích byl krásný a blahobytný a pohodlný a nikdo si nechtěl připustit, že by to najednou mohlo být jinak.
V druhé části prožitku pak prý viděl sám sebe jak z dálky z moře z paluby lodi sleduje erupci sopky. Říkal, že když pak už bylo po všem, tak přikázal plout zpět a pokusili se dostat k městu. Ale linie pobřeží se prý hodně změnila a všude bylo mnoho nových skal a vyvržených kamenů a ve vzduchu bylo stále mnoho dusivého popela, a každý závan větru přinášel z pevniny další mračna. Takže se nakonec vzdali pokusů o zakotvení a rozhodli se přeci jen plout až na Sicílii. Protože jak sám řekl, nikdo z nich vlastně ani nechtěl vidět to, co zbylo z jejich krásného města a z jeho obyvatel. Dobře viděli, že takovou katastrofu nemohl nikdo přežít. Nezbývalo jim, než se smířit s tím, že každý si zvolil svůj osud. Dotyčný ještě vyprávěl, že mu ten prožitek vlastně přinesl velikou úlevu. Říkal, že pochopil, že tehdy udělal co mohl a zachránil ty, kteří se chtěli nechat zachránit. Ale víc udělat nešlo a všichni se museli pokorně sklonit před sílou živlů. Nicméně bolest ze ztráty zůstala hluboko uložená…
A poměrně nedávno jsem se od něj dozvěděl, že se přeci jen rozhodl vydat se do Pompejí. Prý se tam cítil jako doma, měl pocit, že plán města velmi dobře zná, na některých místech měl i dojem, že ví jak to tam dříve vypadalo a prý i našel jeden dům na okraji, u bývalého přístavu, u nějž měl pocit, že tam žil. Samozřejmě, že z toho domu už stálo jen pár zdí a nějaké mozaiky na podlaze, ale tvrdil, že tam měl opravdu silný pocit, že tohle místo zná a že tam byl doma. Dům prý měl rozsáhlá sklepení, která nebyla přístupná, ale věděl, že právě tam uchovával víno…
Tolik tento zvláštní příběh z holotropního dýchání, každý ho můžeme chápat jak uznáme za vhodné. Ať už ho budeme nahlížet jako velké podobenství vytvořené podvědomím, či v něm budeme chtít vidět vzpomínky na minulé životy, důležité každopádně je, že dotyčnému tento prožitek velmi pomohl…
