Stanislav Grof ve svých textech o holotropním dýchání opakovaně upozorňuje, že není dobré tuto techniku dělat o samotě doma, bez zkušeného facilitátora. I když prožitky v holotropním stavu vědomí mají vždy terapeutický charakter, tak se ale leckdy může stát, že mohou být v opravdu náročné a člověk pak může mít v první chvíli velký problém je přijmout. A může proto potřebovat vnější pomoc. Dobrý facilitátor už má nejenom široké znalosti o této technice a zkušenosti ze seancí s lidmi, ale hlavně už sám opakovaně podnikl hluboké vnory do holotropních stavů vědomí a má k nim niternou důvěru. Takže v případě jakýchkoliv problémů umí pomoci na mnoha úrovních.

Je to možno dobře vidět i v novém filmu “The Way od the Psychonaut”, který pojednává o životě a práci Stanislava Grofa. Autorka tam ukazuje několik případů, kdy právě vlastní hluboké zkušenosti a důvěra ve stavy holotropního vědomí, které Stan Grof má, byly naprosto zásadním faktorem, který umožnil lidem zvládnout náročné situace při seancích.

Takové obtížné prožitky opravdu mohou přijít kdykoliv a komukoliv. Dovolím si to ukázat na jednom svém vlastním zážitku, který mi dal velice zabrat a zpětně jsem si uvědomil, že ta situace by bez pomoci ostatních musela pro mně být ještě mnohem problematičtější. A zároveň je to podle mě ještě i hodně názorný příklad ukazující, jak mohou lidi hluboce poznamenat nezpracované prožitky z porodu a to napříč více generacemi…

Ona seance, kdy se mi to přihodilo, začala vnory do mých mladých let a řešil jsem v nich moje prožitky s jedním svým příbuzným, který v některých obdobích docela zásadně ovlivňoval můj život. On byl taková rozporuplná osobnost. Na jednu stranu velký dříč, jehož heslem bylo, že člověk nikdy nesmí propadat beznaději, ale na druhou stranu, pokud ho někdy „porazila” deprese, tak se pak doslova topil v nihilismu a beznaději. Vždy v takových chvílích své okolí něčím šokoval a vinu za své deprese svaloval také na lidi okolo – těžko se to popisuje a příjemné to moc nebylo… Proto i moje prožitky s ním nebyly jednoduché a cítil jsem potřebu je poléčit a zároveň ve mě hlodalo přání dozvědět se, co ho vlastně dovedlo k takovému chování a jestli by se s tím nedalo něco dělat. Opravdu jsem chtěl tomu „přijít na kloub” a můj „vnitřní léčitel” to zjevně také považoval za důležité a proto mi to umožnil.

Chování onoho mého příbuzného se navíc vyznačovalo i čímsi jako strachem z vlastního nitra. Dotyčný se neustále něčím zaměstnával, trávil většinu času, včetně víkendů, prací ve své firmě, kde doslova „dřel do úmoru” a snažil se uskutečnit i nemožné. A pokud byl doma a neměl už sílu pracovat, tak ale měl všude po bytě pořád puštěné televize, takže jsem měl dojem, že vlastně nikdy není sám se sebou. Na spaní si bral prášky, aby spal „dobře a hluboce” – což, jak jsem později zjistit, znamenalo hlavně beze snů. Protože sny míval obvykle velice těžké.

Měl jsem pravda dojem, že celý vnor do prožitku, který mi ukáže niterné důvody jeho chování, může být velice náročný. Ale zároveň jsem vnímal, že to bude velice zásadní pro nás oba – pokud se k tomu odvážím. Koneckonců v minulosti se šamané takto vydávali do holotropního vědomí, aby pomohli ostatním. Nechtěl jsem si samozřejmě hrát na šamana, ale na druhou stranu jsem měl silné tušení, že jsem vhodná osoba k takovému „výletu”, protože mi na tom člověku z mnoha důvodů docela dost záleželo.

Nejdřív jsem se ale musel prodýchat přes moje prožitky s ním a nebylo jich málo a nebyly snadné. A pak konečně přišel okamžik, kdy mě seance nabídla vhled do jeho nitra a já jsem vnímal, že tam někde hodně hluboko je uložený jakýsi veliký šok. Cítil jsem tu chvíli jako „křižovatku”, kde se musím rozhodnout co dál. Ale že mám zároveň plnou svobodu nepokračovat a nikdo se na mne za to nebude zlobit. Chvíli jsem zkoumal, zda mám vůbec právo se pouštět hlouběji, protože jen zvědavost není v takových věcech ten správný motiv. Opět jsem měl dojem, že pokud se odvážím jít dál, tak to bude léčivé pro nás pro oba, ale zase tam byl ten pocit, že prožít to nebude vůbec lehké. Nakonec jsem tedy „vykročil dál”…

Ponořil jsem se do jakéhosi velice silného a velice děsivého a hlubokého šoku. Vůbec jsem tomu prožitku v první chvíli nerozuměl, bylo to hodně temné a úplně mě to „odpálkovalo” do normálního vědomí. Jako kdybych dostal boxerskou rukavicí ale ne do nosu ale “do srdce”… A najednou jsem byl sám v šoku a nevěděl jsem, co se to stalo a propadl jsem panice. A prožíval jsem cosi jako dvě různé reality najednou. V jedné jsem byl já a věděl jsem, že jsem právě měl silný prožitek v holotropním stavu vědomí a že mám k těmto stavům důvěru a dobře znám jejich léčivou sílu. Ale tento stav, který jsem nyní prožíval, byl pro mě přes to všechno překvapením. A ve druhé realitě jsem prožíval onoho svého příbuzného a jeho těžký šok a pak ještě jakousi ženu, která také byla doslova „v temném šoku“. A ty stavy v té druhé realitě byly ukrutně těžké a byly plné beznaděje a bezvýchodnosti a pocitu temné hlubiny v níž absolutně nic nemá žádný smysl a která člověka těžce drtí ze všech stran. Jednoznačně to vypadalo na prožitky z porodu, ale takové zvláštně vícevrstvé…

Můj sitter a facilitátor na mě hleděli nejdříve s úlekem, protože takto mě ještě neviděli a takový stav u mě nečekali. Ale naštěstí to byli všechno zkušení lidé, takže se rychle uklidnili a na fyzické rovině na mě prostě jen dávali pozor, nicméně uvnitř jsem cítil silnou mentální podporu z jejich strany. Dobře věděli, a já to věděl také, že tyhle procesy si každý musí „vybojovat” sám. Každé takové hlubinné poznání je prostě silný rituál přechodu, rituál prohloubení pochopení mystérií života…

Snažil jsem se vrátit „do procesu“, ale nedařilo se mi to. Ono „temné mračno šoku“ v té druhé realitě bylo velice silné a strach, který z něho šel, byl doslova paralyzující. Ale přátelé se mnou měli velikou trpělivost a tak pro mě celou seanci prodelšili, abych mohl proces dokončit. A postupně se přede mnou rozkryl neuvěřitelný obraz. Onen můj příbuzný měl v mládí kvůli vnějším okolnostem, které to spustily, silný spontánní vhled do rozšířeného vědomí, v němž prožil druhou perinatální matrici svého vlastního porodu. Tedy fázi, v níž se děloha už stahuje, ale cesta ven ještě není otevřená. Tento spontánní prožitek ho ale zděsil a zřejmě se mu opakovaně vracel ve snech. Proto ty prášky na spaní a snaha neustále se něčím zaměstnávat až zahlušovat.

Seance dále ukazovala, že když coby dítě v těle matky procházel během porodu druhou porodní matricí, sešel se jeho prožitek se spontánním prožitkem, který ve stejné chvíli měla jeho vlastní matka. A i v jejím případě se také jednalo o prožitek z jejího vlastního porodu, také z druhé perinatální matrice a okolnosti jejího porodu tehdy byly neobyčejně těžké a její vlastní matka byla v šoku a v těžkém stavu…

Už jsem se tedy vůbec nedivil intenzitě toho šoku – vždyť se tu sešly opravdu těžké prožitky tří osob – babička, matka a dítě a všichni prožili stejné téma drtivé temné pasti druhé perinatální matrice, z níž v té chvíli zdánlivě nebylo úniku a každé usilování se zdálo být marné a všichni se v té chvíli hrozně báli o svůj život. Napříč generacemi se takto propojily těžké nezpracované perinatální prožitky několika osob do jednoho velkého šoku plného temného strachu.

Rázem jsem v té chvíli pochopil mnoho věcí najednou v různých rovinách. Jednak jsem názorně viděl, že mají pravdu ti autoři, kteří tvrdí, že těžké nezpracované a potlačené prožitky mnoha generací lidí z naší západní kultury již pronikly až do kolektivního podvědomí a že v budoucnu budeme muset začít aktivně pracovat na jejich poléčení. Protože jinak nás všechny budou odtamtud z hlubin stále ovlivňovat. A to i po mnoha generacích. Tyto nezpracované prožitky z kolektivního podvědomí nikam „samy” nezmizí…

Dále jsem viděl, jak moc nám všem ubližuje to, že naše západní kultura nechápe zásadní důležitost dobrého průběhu těhotenství a porodu. A asi to v našem západním světě nechápeme již velmi dlouho a tedy změny v této oblasti budou nejen silně důležité, ale také nesnadné. Protože bude potřeba překonat letitou energii přesvědčení, že naše západní kultura „dělá naprosto všechno nejlépe a nejvyspěleji” a přitom to vlastně není pravda. My tímto svým postojem domnělé nadřazenosti všemu a všem jenom bypassujeme svoji bezradnost v mnoha oblastech a toto bypassování se také táhne napříč generacemi.

Na tom prožitku ale bylo zajímavé, že jsem měl dojem, že to byl právě ten můj příbuzný, tehdy jako právě rozené dítě, který projevil obrovskou vnitřní sílu a vzepřel se tomu prožitku a měl odhodlání to všechno překonat a úspěšně dokončit. A posílil tím i svou matku, takže porod pak úspěšně pokračoval, i když nebyl vůbec lehký. Stejný postoj pak ten můj příbuzný ve svém životě projevoval vždy, když se vyskytla nějaká „neřešitelná situace”. Chtěl všem dokázat, že se to dá zvládnout.

Zároveň v něm ale tento velmi těžký prožitek zůstal a to pak vyústilo v jeho paradoxní chování. Na jednu stranu se pořád snažil „zahlušit” své nitro prací či televizí, aby se mu tyto vzpomínky již nevracely. Na druhou stranu se ale snažil dokázat všem, že se nikdy nepoddá beznaději a že dokáže i nemožné. Ale přesto někdy i on propadal beznaději, pokud zrovna neměl dost sil tomu všemu odolávat…

Když se to všechno takto rozmotalo, tak jsem pak cítil opravdu velikou úlevu, u níž jsem měl dojem, že to není jen moje vlastní úleva. Později jsem měl pocit, že i tomu mému příbuznému to nějakým způsobem pomohlo. Ostatně něčeho takového jsem si všiml už dříve, když se mi podařilo pochopit niterné problémy jiných lidí. Jakoby se tím ve Velkém Vědomí něco poléčilo a všem to přineslo úlevu.

Každopádně je ale na tomto prožitku vidět, že z hlubin podvědomí se může vynořit ledacos, proto je přítomnost zkušeného sittera-facilitátora při vnorech do holotropního vědomí opravdu nezbytná. Ale abyste mě nechápali špatně – mě se to vynořilo, protože jsem s tím sám souhlasil a tušil jsem, že to bude náročné, akorát jsem si nedovedl plně představit jak obtížné některé takové prožitky mohou být. Nicméně i toto pro mne to bylo obrovskou školou a v konečném důsledku to díky tomu hlubinném pochopení ještě více posílilo mou důvěru v holotropní stavy vědomí a jejich léčebný potenciál.

A také mi tento prožitek připomněl vjem, který jsem kdysi prožil při jedné seanci a který ukazoval, že až se naučíme nahlížet do kolektivního podvědomí, tak zjistíme, že tam můžeme najít naprosto epické příběhy z hlubin času. A různé smyšlené filmy a knihy nám pak přijdou až jako nezajímavé, protože budeme takto schopni doopravdy niterně prožívat velikost a hloubku a krásu i děsivost skutečných osudů…