Na diskusním fóru na Facebooku jsem si přečetl příspěvek o člověku, který se zhroutil po ayahuasce. A přivedlo mě to k mnoha úvahám. Moje zkušenost totiž je, že mnoho lidí se dnes už za „normálního“ stavu pohybuje na hraně psychózy či hysterie či totálního zhroucení a permanentně se snaží udržovat ve stavu dopaminového či serotoninového či jiného endogenního opojení. Hecují se do toho různým násilným pozitivismem, přehnanou fixací na různé velké ideje, velké mistry, velké cíle, vidinou velkého zbohatnutí z podnikání apod. Chtěl bych to tu trochu rozvinout, protože si myslím, že to jednak je velký problém pokud lidé na vlastní pěst divoce experimentují s psychedeliky, ale na druhou stranu je to také jeden z problémů, na který by se měly zaměřit budoucí psychedelické kliniky při léčbě.
Jedním z „pilířů“ naší moderní civilizace je neustálé soutěžení. A to s sebou nutně přináší předstírání všeho druhu a potlačování různých problémů ve jménu osobní úspěšnosti. Tohle skrývání a potlačování problémů je tak samozřejmou součástí našich životů, že už si mnohdy ani neuvědomujeme, že je to problém. A ani se ho proto nesnažíme léčit – ba právě naopak, snažíme se např. rychle získat zkušenosti s psychedeliky, abychom byli ještě více „cool“. Když jsem si nedávno četl program jakési spirituálně-esotericky laděné akce, tak jsem ze stručných profilů přednášejících získal dojem, že kdo ještě nebyl na ayahuasce, či nezažil žábu, ten je dnes už prakticky „lůzr“ a „nula“. A nejspíš to neplatí jen pro přednášející. Řekl bych, že i mnozí účastníci těchto akcí se takto rozdělují. Vím moc dobře, jak to chodilo před mnoha lety v jedné jógové organizaci – kdo ještě nebyl v Indii, ten se musel cítit absolutně nemožně a mnozí z těch, kteří „tam“ už byli, ho prakticky vůbec nebrali vážně… Asi se to moc nezměnilo, takže předpokládám, že pokud se dnes člověk nechce v některých kruzích „absolutně znemožnit“, tak se musí rychle snažit „jet na ayahuascu“ nebo „zkusit žábu“ apod.
Jenže, jenže… Kvůli našemu již tak vžitému vzájemnému předstírání si často už ani my sami neuvědomujeme, že tutláme různé problémy sami před sebou. Například jsem našel jeden článek v časopise Forbes, který popisuje, jak podnikání vede k těžkým psychickým problémům – jmenuje se „There’s A Hidden Dark Side To Being An Entrepreneur – It Wreaks Havoc On Your Mental Health“ – tedy „Existuje temná strana podnikání – vaše mentální zdraví uvrhne do chaosu“… A nebo jsem četl něco podobného o sportovcích v New York Times – a tam je to řečeno pěkně naplno – kdyby dali najevo své vnitřní problémy, okamžitě by pro ostatní byli slaboši a lůzři. Problém je v tom, že takto dnes fungujeme všichni a všichni se snažíme být v něčem úspěšní. Mnozí chtějí být takto „úspěšní“ i v oblasti psychedelik, chápajíce je jako další klenot do sbírky „stupňů“, kterých dosáhli.
No, nic nemůže být dál od reality psychedelik než právě takovýhle přístup. To už jsou na tom lépe ti, kteří jen vydají na nějakou „velkou duchovní cestu“ do Indie nebo jinam. Protože těm se mohou maximálně zbořit vzdušné zámky jejich představ nebo v horším případě si dovezou nějakou infekci či parazity. Ale psychedelika – to je panečku jiná síla. A pokud se takovýto hledající, prahnoucí po „psychedelické zkušenosti“, která ho „povznese“ apod. setká s podobným protějškem na druhé straně – tedy s člověkem toužícím být rychle „šamanem“, to tak to je „úspěch“ zaručen…
Pracně a těžce udržovaný stav psychického opojení se zhroutí jako domeček z karet. To se pak samozřejmě křičí – „Podívejte se, jaká jsou psychedelika zlá – já byl tak v pohodě, tak vyspělý a tak úspěšný a podívejte jak jsem dopadl… dejte si veliký pozor na psychedelika!!!“… Jenomže co se doopravdy stalo? Psychedelika – jak už to psychedelika dělají – nedala člověku to co chce. Tedy nedostal úžasné prožitky, kterými by se mohl pochlubit na příští ezo-akci a stát se tak tím „znalým“ a „uznávaným“. Psychedelika naopak odhalila ten největší problém, který ho nejvíce trápí – i když to sám nechce vědět – tj. odhalila jeho skryté psychické problémy, protože potřebují řešit…
A že to je opravdu nářez? No to opravdu je. Zvlášť s ayahuascou. Tam například nikdy nevíte, jakou dávku čeho vlastně berete. Caapi má silné psychedelické účinky sama o sobě – některým lidem stačí trochu odvaru ze samotné Caapi a už mají solidní trip. A co se týká obsahu DMT, tak to je ještě problematičtější. Hlavně pokud jde o „ayu“ uvařenou tady v Evropě.
Diskutoval jsem to se svými známými z Holandska, kteří s tím mají již víceletou zkušenost a zde je výsledek – jednak se dá očekávat, že byla použita nejspíše sušená chacruna – a tam bývá problém, že některé listy mohou být plesnivé. Jako že to prý není tak vzácné. Pokud se dávka pořádně nepřebere, pak nikdy nevíte, jaké svinstvo se do nápoje dostane – nezapomeňte, že leckteré plísně jsou toxické. Navíc leckdy balení chacruny obsahuje i části zcela jiných bylin – taky je potřeba dát je pryč – nikdy nevíte, co to je. Někteří „evropští šamani“ navíc přidávají i chalipongu a nebo vaří i jen z ní. Jenomže ta obsahuje i 5-Meo-DMT, sice málo, ale přece. Reporty psychonautů obvykle tvrdí, že trip s chalipongou je mnohem temnější než s chacrunou. Navíc u sušených bylin bývá někdy problém, že obsah DMT je nižší, než by odpovídalo původnímu obsahu v čerstvé rostlině. Zatím prý není vysvětleno proč – jestli je to způsobeno postupem sušení či čím vlastně. Takže leckdo raději dá víc než míň, aby „klienti“ nebyli zklamáni.
Takže pak tripující může dostat i „koňskou“ dávku, což je pak pořádný cloumák. Dobře se to pozná na změnách vidění – pixelizace je OK, ale pokud se vám realita postupně celá silně zposterizuje do několika málo barev (tj. vidíte realitu jak na plakátech Andyho Warhola a ještě navíc těžce pixelizovanou) a nebo pokud vám vidění postupně celé zhnědne až odejde do tmy a nevidíte nic z toho, co je kolem vás, tak to máte v sobě opravdu silnou dávku. Naštěstí v takových případech tělo obvykle okamžitě reaguje zvracením, takže trip se tím poněkud zmírní, ale i tak je to potom nářez. Většina lidí totiž jen velmi obtížně zvládá ztrátu vizuálního kontaktu s realitou – a to i v tripu. Něco jiného je, když jste na to zvyklí a cíleně si vezmete masku na oči. Ale pokud na to nejste zvyklí – jako že ti „psychedeličtí turisté“ nejspíš ne – a stane se vám, že po koňské dávce „ayi“ prostě úplně přestanete vidět okolí a vidíte pouze různé vize a nic jiného, ani vlastní ruku před sebou, hmmm….
Největší problém ale vznikne pokud dotyčný nemá žádné předchozí zkušenosti se stavem odosobnění – např. z meditace nebo holotropního dýchání, kde se to aspoň částečně dá také zažít. Pokud má, tak už „zná teritorium“ a nemusí se bát, že se ztratí. Ale pokud nemá, tak může mít pocit, že se mu zcela zhroutil celý svět a svůj stav si tak ještě více zhorší celkovou panikou… A to jsem ještě nezmínil problém stravy a toxinů. Samozřejmostí by mělo být zcela vysadit alkohol a cigarety několik týdnů (!) před vlastní seancí. A pokud jde o stravu – v seriálu o psychedelikách, který nedávno uvedla internetová stránka Gaia, peruánští ayahuascoví šamani říkají španělsky – „dieta, dieta, dieta“ – míněno strava je nejdůležitější. A pak ještě písně domorodých šamanů – „icaros“ – domorodí šamané říkají, že icaros jsou důležitější než samotná ayahuasca. Jenomže kdo z evropských „šamanů“ doopravdy umí správné icaros ve správný čas?
Dal bych k zamyšlení tohle – organizátoři takových seancí by jednak neměli dělat něco, čemu doopravdy nerozumí. Pokud to ale přesto mermomocí chtějí dělat, tak by měli dovolit účast hlavně těm lidem, kteří doopravdy chtějí řešit nějaký svůj problém, kterého si jsou vědomi. Rozhodně by se ale měli mít hodně, opravdu hodně na pozoru před těmi, kteří přehnaně nadšeně sdělují, že jsou tam kvůli „duchovnímu růstu“, „nové inspiraci“ apod. U takových je největší riziko, že právě „bypassují“ své problémy a že psychedelika jim nemilosrdně ukážou, že „král je nahý“… Osobně si také myslím, že budoucí psychedelické kliniky by měly mít speciální programy pro ty, kteří usilují o duchovní růst pomocí psychedelik či chtějí získat „novou psychedelickou inspiraci“.
