Jednou z nejslavnějších „magických rostlin“ Evropy je nepochybně Mandragora. Najdeme ji snad v každém povídání o magii a leckdo si určitě pamatujeme scénu z druhého dílu Harry Pottera, kde se žáci školy čar a kouzel v Bradavicích učí přesazovat mladé Mandragory, které při vytažení z květináče příšerně křičely…
Nedávno jsem našel velmi zajímavou německou knihu o této rostlině – jmenuje se „Zauberpflanze Alraune: Die Magische Mandragora“ a napsali ji společně dva velmi významní němečtí propagátoři psychedelik a psychoaktivních rostlin Claudia Müller-Ebeling a Christian Rätsch. Zvláště Christian Rätsch je v této oblasti velmi aktivní a možná mnozí znáte jeho velkou encyklopedii psychoaktivních rostlin. Jejich kniha o Mandragoře je dosti ojedinělá, protože jinak je rozumných informací k dispozici opravdu málo. Většina autorů totiž obvykle rozebírá jen informace z historických pramenů a různých legend…
V Evropě se vyskytují 2 varianty této tajemné rostliny – Mandragora lékařská a Mandragora podzimní. Rostou hlavně ve Středomoří – v Řecku či jižní Itálii, kde nejsou tak mrazivé zimy, ale paradoxně je to prý také oblíbená rostlina v Anglii, kde je podnebí celoročně ohřívané Golfským proudem. Rostliny prý vytváří mohutné kořeny, které mohou být až metr dlouhé, takže jakmile někde zakoření je pak už těžké je přesadit. Na druhou stranu jsou díky tomu velmi vytrvalé a mohou se prý dožít až 50 let. Rostlina je příbuzná s rajčaty a také její plody nejvíce připomínají malá kulatá žlutá rajčata, dokonce i vypadají uvnitř jako rajčata a také prý podobně chutnají.
Pro „magické“ účely se podle tradice používal hlavně kořen, ale plody Mandragory jsou také často zmiňované – říkalo se jim prý mimo jiných jmen také „zlatá jablíčka lásky“. A to pro jejich údajně silné afrodiziakální účinky. Když jsem se to poprvé dočetl, hned jsem si řekl, jestli to náhodou nemohou být ona legendární kouzelná „zlatá jablka“ z evropských pohádek, po nichž se hrdinové tolik pídili. Je to zřejmě jedna z možností – i když prý existuje ještě jedna pravděpodobná varianta – a to jsou mladé červené muchomůrky, které v raném stádiu růstu, předtím než se zvětší natolik aby bylo vidět nožičku, rovněž mohou připomínat malá červená či žlutá jablíčka či vajíčka.
Plody mandragory jsou prý dokonce zmiňované i ve Starém zákoně a to právě jako afrodiziakum – odvozuje se to od starohebrejského jména v textu, i když samozřejmě jako vždy ne všichni vědci s tímto výkladem souhlasí… A v antickém Řecku se mandragora prý používala kromě afrodiziaka i na léčbu neplodnosti a jako lokální anestetikum. Existuje i vyobrazení řecké Nymfy Euresis, držící kořen ve tvaru lidské postavy, což bude velmi pravděpdoobně mandragora. Euresis bývá označována za bohyní poznání či kreativity.
Pradávnou znalost použití mandragory prý dosvědčuje i její jméno, které prý pochází ze staré Persie, tedy z časů ještě před klasickým antickým Řeckem, kde prý byla označována jménem „mardum-gia“, tedy „bylina ve tvaru lidské postavy“. Na druhou stranu John Marco Allegro ve své slavně neslavné knize „The Sacred Mushroom and the Cross“ tvrdí, že výraz mandragora je ještě starší a je odvozen ze staré sumerštiny ale že prý původně označoval psychoaktivní houbu a teprve později se toto jméno „přesunulo“ na rostlinu. Pravděpodobně proto, že dotyčná houba se v dané oblasti přestala vyskytovat. Podle něj se to takto stalo i s několika dalšími starými sumerskými jmény pro psychoaktivní houby – později prý byly později použity pro psychoaktivní rostliny.
Oproti tomu německé jméno „Alraune“ prý souvisí s věštěním a znamená prý „vševědoucí“ – je to prý odvozeno od „Alrun“, tj. „znající všechny runy“, tedy magické symboly používané dříve pro věštění, resp. „znající všechna tajemství“, protože slovo runa také má význam „tajemství“. Kolem mandragory existuje řada pověr, jednu z nich jsme mohli vidět ve filmu „Císařův pekař a pekařův císař“, když se dvorní alchymista vydá se psem na šibeniční vrch, najít kořen mandragory. Prý se věřilo, že mandragora roste právě na místech poprav a že křik čerstvě vykopaného kořene může člověka zabít a proto měl být použit pes jako náhradní oběť.
Autoři výše zmíněné německé knihy si dali hodně práce se sběrem materiálů a také osobně otestovali účinky této rostliny, protože jak uvádí, v literatuře téměř není možné najít žádné „trip reporty“. Mandragora se sice stala přímo symbolem knih o magii a léčivých či čarovných rostlinách, ale informace o ní jsou napříč staletími velmi skoupé. Zřejmě se tyto znalosti předávaly hlavně ústně mezi zasvěcenými a v posledních staletích možná už úplně zmizely ze světa….
Webové stránky „České bylinky“ uvádí, že tradičním způsobem užívání toto rostliny bylo vtírání směsi mandragory a oleje do kůže, protože takto se prý do těla dostane především skopolamin, kdežto jiné složky se nevstřebají. I další zdroje uvádí, že středověké „čarodějnice“ prý používaly speciální olej, díky kterému „létaly“. Zároveň ale bylinářský web také varuje, že alkaloidy obsažené v rostlině působí nepříznivě na srdce. Takže je potřebná velká opatrnost. Bohužel prý má skopolamin i novodobou temnější minulost, podle české Wikipedie byl prý zneužit při přípravě politických procesů v 50. letech 20. století, protože prý ve větších dávkách vyvolává poruchy paměti a neschopnost úsudku. A proto byl prý podáván obžalovaným, aby nebyli schopni se ve vykonstruovaném soudním procesu nijak bránit.
Autoři výše zmíněné německé knihy o mandragoře uvádí, že na sobě vyzkoušeli účinky vína s mandragorou (www.mandrakewine.com). Toto je na internetu inzerováno jako víno s afrodiziakálními účinky, jako „víno bohyně Afrodity“. Také vyzkoušeli španělský likér „Mandragora Ordoki Navarra“ s mandragorou. Ale upozorňují, že obojí se musí užívat velmi střídmě, protože je to velmi silná rostlina a zmíněné afrodiziakální účinky má jen v malých dávkách.
Ale reporty nejsou nijak úchvatné, kromě pozdějších erotických snů autoři popisují spíše právě narušení úsudku. Otázka tedy je jak přesně byla mandragora v minulosti připravována a užívána. A jaký set a setting je pro její použití potřebný. Zdá se, že s mandragorou je to podobné jako s červenou muchomůrkou – rozhodně to není psychoaktivní látka pro „rekreační“ použití a o způsobu používání v minulosti zřejmě ještě hodně nevíme.
