V poslední době jsem se opakovaně setkával s tím, že někteří lidé přistupují ke stavům rozšířeného vědomí s různými zbytečnými předsudky a strachy, zatímco jiní mají naopak mnoho velmi nereálných očekávání. A tak ve mně začala narůstat obava, že po vzedmutí zájmu o psychedelika a holotropní dýchání díky právě probíhající psychedelické renesanci, by se později celá záležitost mohla rozmělnit ve zbytečných nepochopeních a deziluzích. A to by byla velká škoda. Protože jsem přesvědčený, že tyto substance a techniky se v budoucnu stanou velice důležitými nástroji naší civilizace a najdou velmi všestranné použití nejen v terapiích či umění, ale i ve vědě a technice, filozofii, esoterice ale samozřejmě i v zábavě. A že tedy nyní stojíme na prahu období, které bych se odvážil vzletně nazvat „Věkem rozšířeného vědomí“.
Schopnost používat stavy rozšířeného vědomí správným způsobem je jednoznačně dovednost jako každá jiná a je potřeba ji správně pochopit, naučit se ji a také dále rozvíjet. Bohužel v dnešní době jsme většinou velmi pasivní při práci s naším vědomím. V naší západní kultuře se tento problém zřejmě táhne již velmi dlouho. Vědomí západního člověka spíše připomíná atrofovaný sval – jeho schopnosti velmi ochably, protože nebylo dlouho pořádně používáno. Staré kultury zřejmě při svých obřadech pracovaly s vědomím mnohem aktivněji. My dnes soustavněji trénujete více méně jen rozumové analytické denní vědomí ale vše ostatní spíše zanedbáváme. Už ani to spánkové vědomí neumíme v moderním světě správně prožívat. Nejen že spíme málo a za nevhodných podmínek, ale ještě se i leckdy tak bojíme náročných snů, že využíváme různé způsoby, jak se jim vyhnout. Od prášků na spaní, po kterých se náš spánek podobá spíše bezvědomí až po aplikace pro mobilní telefony, které rozpoznají podle dechu, že se nám zřejmě něco zdá a začnou pouštět třeba hudbu a nebo zvuky deště… Ani neřešíme proč se nám zda něco co se nám nelíbí a jaký to má význam a jak s tím správně naložit. Bereme to jen jako nedokonalost mozku a „předcházíme tomu“.
V naší západní kultuře se snažíme všechno chápat „hmotně objektivně“ a vědomí je proto nahlíženo jen jako jakýsi nepochopitelný a možná i trochu až „úchylný“ přívažek hmoty. Je to „obtížný problém“ pro naši materialistickou vědu. Prohlašujeme ho za „epifenomén“ hmoty a tvrdíme, že ho nějak generují buňky našeho mozku. A je to pro nás stále převážně nepoznaná a nepochopená dimenze naší existence. Stavy našeho vlastního vědomí si v duchu těchto našich názorů spojujeme hlavně s vnějšími hmotnými okolnostmi. Všichni jsme sice slyšeli o meditacích, ale hodně lidí je chápe zase jen jako pasivní uklidnění se a ne jako jiný stav vědomí. A přitom se pomocí meditací můžeme aktivně dostat do rozšířeného vědomí a dá se takto docílit až stavu bez ega. Popisoval jsem to již v první knize – používá se k tomu například technika sebedotazování, „Átmavičára”, kterou v moderní době vyučoval hlavně indický guru Šrí Ramana Mahariši a spočívá v pocitovém zkoumání a hledání „kdo jsem já”. Člověk se musí ponořit do svých pocitů a začít hledat své „já”. Kde vlastně vnímám sám sebe jako „já”? Hlava to není, ani myšlenky to nejsou, ani tělo to není, ale je to jakési vědomí sebe sama, které tohle všechno prostupuje… Chce to trochu tréningu ale jde to… Během on-line sdílení jsem pak hovořil s několika ženami, pro které je něco takového zcela samozřejmé. Dokáží se dostat do rozšířeného vědomí a do stavu téměř bez ega zcela samovolně, bez nějakého zvláštního úsilí a prakticky kdekoliv a kdykoliv, takřka bez ohledu na vnější okolnosti a dost se diví tomu, proč kolem toho jiní lidé nadělají tolik humbuku a nebo si kvůli tomu někdo musí něco brát…
Myslím, že nejvýrazněji je naše pasivita v přístupu k vědomí vidět na tom, že se velice často necháváme unášet kolotočem stále stejných myšlenek, který se pořád dokola točí v naší hlavě. Poněkud to připomíná sval v křeči, ale my jsme na to tak zvyklí a mají to tak přece všichni, že jsme propadli přesvědčení, že takto je to normální. Různé stavy vědomí si dnes navozujeme především vnějšími hmotnými vlivy. A nemusíme přitom chodit do žádných extrémů. V každodenním životě to děláme úplně běžně jídlem. Psal jsem o tom už v první knize – většina našich nejoblíbenějších potravin a koření má slabší či silnější psychoaktivní účinek. Cukr je vyloženě návyková droga vyvolávají v mozku podobné odezvy jako opiáty a zmiňovat alkohol a cigarety už snad ani není potřeba… A nebo si své vědomí přeladíme do příjemnějšího stavu koupí nějakého skvělého nového výrobku. Konzum má také psychoaktivní účinek na naše vědomí, proto se ho tolik držíme… Vždyť se přece podívejte na ty lidi v reklamě. Jsou tolik šťastní právě díky tomu, že oni už vlastní tento úžasný výrobek a užívají si ho…
My dnes takto bohužel máme stavy vědomí a nálady velmi silně přivázané na jídlo, peníze, prožitky, majetek, postavení a ohlas od okolí. Hlavně ta odezva od ostatních se pak už leckdy stává opravdu problémem. Protože po těch druhých mnohdy přímo vyžadujeme, aby nám poskytovali patřičné sebepotvrzení a podporu a uváděli nás tím do šťastného, pozitivního či euforického stavu vědomí. A když to především naši nejbližší či spolupracovníci nedělají jak bychom si přáli, tož to se pak dovedeme pořádně zlobit, ba i mstít, abychom si to vynutili. Je to celý začarovaný bludný kruh a přitom je zcela zbytečný. Prostě jen nás, „vyspělé, všechno správně dělající a všechno nejlépe chápající lidi na západě“, velmi dlouho nikdo neučil, že s vědomím se dá velice dobře pracovat a že ho můžeme sami velmi aktivně modulovat. Ale nejde to jen tak povrchově „ošolíchat“, musíme do toho zapojit celou sílu své osobnosti. Problémem ale je, že jsme dnes obvykle silně pasivní i tam uvnitř sebe, v hlubině své bytosti.
